Apetit piknik #2

Po absolvování druhého ročníku Apetit pikniku jsem se konečně probrala z kómatu, do kterého jsem spadla těsně po konci pikniku a můžu tak shrnout i své pocity z něj. Ano, stálo mě to totální vyčerpání, padnutí do postele a 18! hodin spánku v kuse. To se tak prostě někdy stane, když máte den a půl na zpracování 30 kg masa :) Ale já si nestěžuji, byla to opět výborná akce a velké, převeliké díky posílám do redakce Apetitu. Bohužel mě ale velmi mrzí to, co následovalo potom. Obrovská vlna kritiky ze strany kupujících, na které se už nedostalo, jak jsme toho měli málo, jak to bylo blbě zorganizované a kdesi cosi. Samozřejmě, kritizovat umí každý. Po válce je každý generál, že? ;)

Původně jsem na tyto výpady ani nechtěla reagovat, ale naprdnul mě blog, kde se doslova píše: "Někteří inteligentnější stánkaři jeli pro další zboží, protože velmi brzy zjistili, že s tím, co si ráno přivezli, by těžko mohli obchodovat po celý den." Cože????????? To jako ten člověk skutečně myslí vážně? Ze strany kulinářů už zaznělo mnoho slov o jedné ledničce, jedné troubě, jedněch rukou a podobně. Nicméně já jsem se rozhodla popsat tu všechno, co pro nás taková příprava na Apetit piknik znamenala. 

1.) půl roku před akcí - první přípravy - začínají v podstatě hned, jak se o pikniku dozvíte (letos to bylo v druhé polovině ledna). V kalendáři je termín označen červeně, řešíte dovolenou jak svou, tak většinou i někoho z rodiny, či přátel, kdo by mohl podat pomocnou ruku. Začnete řešit čím a jak se budete prezentovat. Samozřejmě to zahrnuje i takové detaily, jako v čem budete jídlo prodávat atd. atd. Najíždíte na fázi tvrdého šetření, abyste na to vůbec měli finance. S tím souvisí fáze modlení (a dennodenního sledování), aby vyšlo počasí a vy své výrobky měli komu prodat. 

2.) tři měsíce před akcí - ano, až do této doby jste kvůli pracovním povinnostem neměli moc prostoru to řešit, ale teď už fakt musíte. O čem mluvím? O receptech. Co uvařit, upéct, připravit? Začíná fáze zkoušení možného i nemožného. Samozřejmě po nocích a samozřejmě čím originálnější budete, tím větší máte šanci zaujmout. Počítáte, kolik jste toho reálně schopni připravit a konečné číslo vynásobíte dvěma (prostě nebudete spát no). Objednáváte skleničky, tašky, řešíte ledničky, formy, atd. Modlení se za dobré počasí stále trvá a už se s vámi modlí celá rodina. Pořád šetříte. Přichází první stres.

3.) měsíc před akcí - začíná jít do tuhého. Co se může po.... to se samozřejmě po.... O stresu se snad už ani mluvit nedá, proti tomu, co zažíváte je stres čajíček. Až v tuto chvíli si skutečně uvědomíte veškeré finanční náklady a přichází otázka, vrátí se mi to vůbec? Pokud nejste milionář jako já, začínáte mít parádní strach. Předpověď počasí se stává vaší každodenní adrenalinovou "zábavou". Napíchnout vás při jeho sledování na EKG, tak jim to tam pěkně lítá.

4.) 14 dní před akcí - rozplánujete si každou volnou chviličku na setiny vteřin. Seznamy, nákupy, objednávky, lítání po všech čertech... Na strach z neúspěchu už naštěstí nezbývá moc času a sužuje vás jen ten stres a obava z počasí. Každý den říkají něco jiného. Fňuk :(

5.) týden před akcí - konečně máte dovolenou (tedy ti šťastnější z kulinářů). Stojíte u plotny cca 12 hodin denně. Nohy vás bolí tak, že máte chuť si je uříznout. Po pár dnech už je ale naštěstí ani necítíte. Co si můžete připravit více než dva dny předem, to připravíte.

6.) dva dny před akcí - přichází čas na přípravu jídla, u kterého je důležitá čerstvost. V mém případě paštiky a kaštanové marmelády. Ve čtvrtek v pravé poledne si domů přivezu 30 kilo masa a 8 kilo kaštanů. Pětkrát přeskládám lednici, než to tam všechno narvu. Společně s mužem si stoupneme k lince a několik hodin jen čistíme maso. Přichází nakládání, pečení, smažení. Musíte mít vše perfektně načasované, protože opravdu nemůžete v paneláku pustit mixér o půlnoci. Ne, už nejdete spát. Nejste si jisti, jestli máte šanci to zvládnout. 

7.) den před akcí - co se může po.... to se samozřejmě po.... Ano, znovu. Na kaštanové marmeládě jsem oddělala oba dva mixéry, které doma mám (díky bohu za kamarádky sousedky). Do toho několik hodin řeším pracovní povinnosti. Začínají se objevovat první výkřiky typu - já na to kašlu, to nemůžu zvládnout. Ne, ani dnes nejdete spát.

8.) den akce - co se může po.... to se samozřejmě po.... Ano, do třetice. Paštika pečená ve slanině se prostě nějak nedopekla. Netušíte, co je špatně, ale vzhledem k únavě a časové tísni není čas to řešit. Nicméně suroviny za cca 1500,- můžete hodin do koše :( V půl osmé ráno zavážu poslední mašličku na poslední skleničce. Vše narveme do auta, cestou se stavíme pro pečivo a led a jdeme na to! Prodáme to? Co když ne? Přijdou lidi? Budou mít o moje výrobky zájem? Mám vážně strach! 

Naštěstí vše dopadlo dobře a v cca 11 hodin bylo po paštikách. Džemům to trvalo trošku déle, ale to přičítám spíše tomu, že jich bylo o dost více - přece jen se daly připravovat více dopředu. Ve 12 hodin padám na hubu už takovým způsobem... Škoda mluvit. Zajímavé je, že i přes veškeré pozdější výkřiky, po dvanácté hodině už zájem nakupujících opravdu hodně opadá a ačkoliv jsme dopoledne u stánku měli nekonečnou frontu, po poledni se už jen sem tam objeví jeden človíček. Nic víc. I když jsme tedy nebyly zcela vyprodáni a pár džemů nám ještě zbylo, balíme to a jedeme domů. Většina kulinářů také skončila a pravděpodobně už doma počítají ovečky. Seberu poslední zbytky sil, sbalím našich pár švestek a snažím se to odřídit domů. Při tom se nechám "fackovat" mužem, protože mikrospánek se mě nějak nechce pustit. Jsem totálně vyčerpaná. Jak už jsem psala, spím 18 hodin v kuse. To se mi dloooouho nepovedlo.

Jak bych to celé shrnula? Vážně mě štvou všechny řeči o tom, jak jsme se na to blbě připravili, jak jsme to podcenili, jak jsme toho měli málo. Vy všichni, kteří tyto řeči vedete, mohli byste mi prosím po přečtení výše uvedeného vysvětlit, KDY jsme to tedy podle vás měli udělat? Jak jsme toho mohli zvládnout více??? Jestli se mezi vámi najde takovej frajer, kterej mi to na příště bude umět lépe zorganizovat, tak prosím sem s ním. 

Celý tým Apetitu i všichni kulináři si za celou akci zaslouží metál! Všichni, ale úplně všichni dřeli jako koně do poslední vteřiny. NIKDO z nich si nezaslouží kritiku, které se jim dostalo. Před všemi, kteří se na akci jakkoliv podíleli smekám. Vím, kolik práce to dalo a jsem moc ráda, že nám to všem vyšlo a své výrobky jsme prodali. Jo a jsem na nás všechny moc pyšná! :) Těším se na setkání na dalším pikniku. Tak hezky naberte síly :) 

Vaše Petra